POVÍDKA - Nevyjdu ven

Anna Salajová

Procházka. Dlouho jsem se nebyla projít. Vlastně si už ani nepamatuju, kdy naposled jsem byla venku, abych ucítila čerstvý vzduch. Neopouštím svůj dům, protože by to znamenalo opustit mou bezpečnou zónu.

Život doma je mnohem lepší, když jste jen doma, když se rozhodnete neohrozit své zdraví…

Z přemýšlení mě vytrhne zvonek. Někdo mi přišel ublížit! Napadne mě, a proto se ani nehnu. Najednou jsem více než ráda, že jsem si nepustila televizi, kvůli které by mě dotyčný slyšel.

Mám takový nepopsatelný strach, že ani nedýchám, ale srdce mi buší a nejde zastavit. Pak uslyším kroky. Někdo tam je!

Po tvářích mi stečou horké slzy. Celé mé tělo se třese a pak se konečně ozve tlumený, ale známý hlas mé matky.

"Zlatíčko to jsem jenom já, pojď mi otevřít." Povídá a já se rychle zvednu ze sedačky a pomalu dojdu ke dveřím. Podívám se kukátkem a až poté co uvidím svou mámu se mé srdce trošku zpomalí.

Zlehka odemknu a pustím mámu dovnitř.

"Ach, měla by sis tady vyvětrat…" řekne, jakmile vejde do obývacího pokoje "nebo taky uklidit." Dokončí větu a já se posadím zpět na své místo. To mi přišla jen dát kázaní o úklidu? Svou myšlenku nahlas nevyslovím.

Matčin pohled spočine na mně. Její oči potemní ale je v nich ještě něco, možná smutek? nejsem si jistá. Polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku a sklopím zrak, nemám tu odvahu se jí podívat do očí.

"Ach zlatíčko, ty se trápíš." Povzdychne si, posadí se vedle mě na sedačku, přičemž mi omotá ruce kolem těla.

"Není se čeho obávat mami" nadechnu se a poté pokračuji ve snaze ji uklidnit: "tady jsem v bezpečí" pokusím se o úsměv, který se mi zřejmě moc nepodaří, což máma prokoukne.

"To budeš pořád jen zamčená v domě?" prohodí a zahledí se mi hluboce do očí.

"Mně je takhle dobře a navíc-" ani to nestihnu doříct a máma opět pokračuje.

"Ale venku je tak krásně, nechceš se zkusit projít? Jako dříve, mohly bychom si dát zmrzlinu a tak." Její nadšení však nijak neopětuju. A tak se teď máma pokusí o úsměv, ale vypadá to spíše jako utrápený úšklebek.

Když zjistí, že ze mě nic víc nedostane, zvedne se a dojde zpět do předsíně.

"Donesla jsem ti nákup, ale už asi půjdu, nechci tě otravovat." Chtěla jsem jí říct, že mě neotravuje, chtěla jsem jí říct, že mi je její společnost milá, ale nějak jsem nenašla odvahu. Nenašla jsem odvahu na to jí poprosit o pomoc. Místo toho jsem pouze kývla a nechala jí odejít.

***

Po nějaké chvíli od odchodu mámy jsem se cítila osamocená, opuštěná. Začala jsem si uvědomovat, že to, jak žiju se mi nelíbí. A také mě napadne šílený nápad. Co kdybych se šla projít?

Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Vážně tam bylo krásně. Slunce svítilo, na obloze nebyl ani jeden mrak a já byla už, už přesvědčena, že je venku bezpečně.

Jakmile se však otočím zády k oknu a udělám několik kroků směrem ke vchodovým dveřím začnu být nejistá. Začnu se bát. Začnu panikařit. Rychle se rozeběhnu do ložnice a tam se zamknu, aby se ke mně nikdo nedostal.

Musí to být už nějaká chvíle, co sedím na posteli a pláču. Protože když se otočím čelem k zrcadlu mám opuchlé oči. Lehnu si na záda a ležím tam tak dlouho dokud neusnu.

Probudí mě máma. Sklání se nade mnou a usmívá se od ucha k uchu, její vlasy mě šimrají na obličeji.

"Vstávej zlatíčko!" její hlas je tak sladký jako med, její hlas mi zahřívá celé tělo.

"Dobré ráno maminko"

"Chtěla bys ses jít projít?" ptá se a já se usměju. Po chvíli už stojíme venku a dýcháme čerstvý vzduch a oběma je nám tak krásně.

Posadím se, ale nejsem venku a nejsem s mámou. Jsem doma. V zamčeném pokoji. A není mi krásně, je mi smutno.

Zvednu se a dojdu ke dveřím od ložnice, které odemknu. Chci splnit přání mámě, chci jiný život a chci skoncovat s tím tu jen celý den ležet.

Po špičkách přejdu ke vchodovým dveřím a kukátkem chvíli sleduji chodbu. Nikde nikdo. Zhluboka se nadechnu a otočím klíčem v zámku. Zámek cvakne a trochu sebou cuknu. Musím se třikrát zhluboka nadechnout abych uklidnila nejen srdce ale i myšlenky. Pro mámu. Řeknu si tiše a otevřu dveře. Pro lepší život. Povídám hlasitěji a vylezu před dveře. Pro tátu. Pro babičku. Pro dědu. Pro mou budoucí rodinu. Opakuju si dokola, že už ani nevnímám, jak scházím schody. Nevnímám to, že už jsem před hlavními dveřmi. Nevnímám, že jsem venku. Toho, jak moc jsem ušla si uvědomím, když stojím na trávníku, a dýchám čerstvý vzduch. Přesně jako v mém snu.

Já. Jsem. To. Zvládla.